Proč na plastickou operaci?

Moje nejmladší dcerka má velmi odstáté ouška,ve škole se jí posmívají.Máme ale jeden problém,má panickou hrůzu z léků,injekcí a doktorů.

Celý život jsem sportovala a udržuji si postavu,jak to jde jen obličej,vrásky,povadlá víčka…s tím člověk neudělá nic a zub času hlodá.

Od doby, kdy má prsa začala růst uplynulo mnoho času, který maximálně využilo bohužel jen jedno z nich. Druhé se kdesi v dálce zapomnělo.

Chtěla bych tuhle soutěž vyhrát pro ni, udělala toho pro nás, tak strašně moc a vím, že jí to břicho moc trápí.

Prostě můj příběh je úplně obyčejný,jako já. Chci,jen zažít pocit jaký to je když se za váma otočí chlap a ne jenom aby řekl,ta má ale pr..l.

Jsi pěkně ošklivá maska a mrzák - tak to byla věta,kterou mi často říkávala moje máma již od dětství.

Náhoda nebo osud si ale nevybírá, stal se mi úraz, po kterém jsem dodnes na invalidním vozíku jako kvadruplegička - mám ochrnuté nohy, větší část trupu a částečně i ruce.

Již od puberty jsem začala pozorovat odlišnosti mezi mnou a mými vrstevnicemi. Už v té době jsem si říkala, že ta příroda a geny jsou nespravedlivé.

Není dne, kdy se nevidíme, a přesto se oba velmi trápíme, každou chvíli, každý den. Vše vyslovit a říci je velmi složité, protože v mém pohledu je něco rozbité.

Začlo to už v pubertě, že i moje mamka a sestra nebo spolužaci mi říkali, že tam nic nemám, že mám lentilky pod kobercem.