Stále jsem to nepřekonala…

Začalo to v období puberty. V období, kdy už nejsou holčičky holčičkami chlapečci chlapečky, byl to čas nevinné puberty. Připadali jsme si dospělí. Už nás nezajímali hračky na policích, ani ztrácející se hračky pod pískem, či zaprášené panenky a autíčka, ale byli to ONI – opačné pohlaví a k tomu patřící diskotéky a nekončící párty. Ano – tehdy to všechno začalo, odstartovala moje „kariéra středem pozornosti“, ač jsem sama nechtěla.

Byla jsem to přece já, ta krásná malá holčička s dlouhými vlásky, s čokoládovýma očkama, ta snědá a štíhlá tichá myška, která na všechno kouká z rožku, ale přece ne dokonalá. Můj obličej má zvláštnost, která bohužel nejde přehlédnout, ani nijak skrýt. Je to můj nos, můj nos, který přesahuje „normy vzhledu“ a tady na sebe nenechali spolužáci a děti v mém okolí dlouho čekat. Všimli mě, všimli si mého velkého nosu. Ze dne na den se rozpoutala velká smršť nadávek, urážek, přirovnání a šikany. Mí milí spolužáci si vybrali MĚ, mě jako terč posměchu.

V této době jsem si jako patnáctiletá dívka připadala ztracená, svět pro mě neměl žádnou budoucnost. Nikdo mi nemohl pomoci. Maminčiny slova si pamatuji do dnešního dne: „Verunko neplač, jsi krásná, proto si tě ostatní všímají, jsi vyjímečná. Přece víš jak se říká, že co se škádlivá, to se rádo mívá.“ Avšak maminčiny slova mi sebevědomí nezvýšily. Chození do školy pro mě byla tragédie – to ztrapňování a nadávky – otvírák na konzervy, nosák, rypák, nosorožec apod. jsem si musely vytrpět. Přesto jsem se klukům snažila vyhýbat co to šlo a utíkala jsem od nich na druhou stranu. Jenomže, aby to nebylo málo – všímali si mě kluci i zu vedlejších tříd, kteří neměli nouzi si ze mě dělat srandu a vykřikovat posměšky na můj účet…

Večery proplakané do polštáře a ranní strach a slzy – musím do školy i přesto…

Tak to bylo. Nejhorší období, které jsem si v životě osobně prožila. Pro mě byla puberta peklem.Do dnes je to pro mě komplex a blok, kterého bych se tak strašně ráda zbavila a tím zapomněla na všechno špatné.

Dělá mi problém vystupovat před větším počtem lidí, pocit, že mě někdo vidí z profilu, mě zabíjí, automaticky reaguji posunem o pár kroku vzad, aby můj hrbol na nose nebyl povšimnut.

Lidé, kteří se vyskytovali v mé společnosti v pubertě jsou již dospělí, stejně jako já, už nemají snad odvahu říci něco ošklivého nahlas, jenže jsou tu stále ti mladí, kteří si všimnou. Zlí chlapci, jak jsem je nazývala, kteří nenechají můj nos jen tak bez povšimnutí a to bolí L

Krásný den, Veronika