Pomoc druhému

Je mi 27 let, mám dvě děti (1 a půl a pět let) a maminku. Nejspíš by mne teď plácla po rukách, kdyby věděla, že je to právě ona, o kom chci psát. Rok co rok, s blížícími se Vánocemi vím přesně, co mi odpoví na otázku, co by si přála. Nikdy nic, je to spíš naopak, ač nepohyblivá, dává nám téměř všechno. Svou lásku, své naslouchání, trpělivost i rady, svou moudrost a to hlavní, radost ze života. Ačkoli jí není ještě padesát, je již deset let upoutána na lůžko. Žiji s dětmi sama, tudíž jí ven mohu vzít minimálně, vzhledem k tomu, že má asistenční vozík a já malou ještě v kočárku. Maminka je pro mne krásná, přesto nejde neslyšet její stýskání o zemské přitažlivosti vůči víčkům i kůži na bradě. Není to stesk jako takový, jen vím a cítím, jak moc jí mrzí, že jí nemoc tolik změnila. Desetiletý zápas o přežití a obrovská touha žít. Obdivuji ji, mám jí ráda a obě to víme. Máme jen sebe a ačkoli se maminka už nikdy nepostaví, myslím si, že by si konečně takové malé štěstíčko zasloužila.